Uprostřed zemědělské krajiny se od řeky Radbuzy zvedá Štítarský kopec – monumentální torzo největšího slovanského hradiště v západních Čechách. Dnes je tento výjimečný přírodní a historický útvar posledním útočištěm pro řadu vzácných rostlin, lišejníků, hmyzu i drobných živočichů.



Aby se zachoval otevřený charakter krajiny, probíhá zde ekologické spásání – pravidelně se tu střídají kozy a jaci. Tentokrát jsem měla štěstí právě na kozy, které spásaly zarostlou vegetaci v okolí vrcholu u kostela v Tasnovicích. Díky jejich práci se začínají obnovovat dochovaná ojedinělá rostlinná společenstva teplomilných trávníků a na ně vázané druhy hmyzu. Téměř vymizelé druhy rostlin jako jetel žíhaný, jehlice plazivá, rožec pětimužný, myší ocásek nejmenší, sléz velkokvětý, pilát lékařský, radyk prutnatý, prvosenka jarní, hvozdíček prorostlý, černýš rolní a mnohé další se začaly opět šířit. Tento návrat druhové pestrosti je výsledkem šetrné pastvy, která pomáhá udržet krajinu otevřenou a biologicky cennou.






Setkání s kozami nebylo jen o pozorování – došlo i na komunikaci z očí do očí, jak ukazují přiložené fotografie. Jsou to zvířata zvídavá, klidná a pro krajinu neocenitelná. Fungují jako přírodní sekačky, které nenarušují půdu a pomáhají udržet citlivé prostředí bez zásahu techniky.
Díky této šetrné péči o krajinu může Štítarský kopec i nadále plnit svou roli živého prostoru, kde se potkává kulturní dědictví, příroda a moderní přístupy k ochraně biodiverzity.
Komunikace se zvířaty
Zkušenost, kterou popisuji v tomto článku, vychází z mé dlouhodobé praxe komunikace se zvířaty. Pokud bys chtěl/a prohloubit vztah se svým zvířetem, nebo získat vhled do jeho potřeb, najdeš více informací TADY>>.




