14. den Caesara a Crona v nové rodině

Dneska teta přijela ještě s nějakým strejdou. Hned ve dveřích se ptá páníčka, jak proběhl Silvestr.

„Úplně v klídku, tetoooo! Vždyť jsi nás na to tolikrát připravovala. Ty tvý nahrávky byly snad horší než ohňostroj sám!“ 😀

„Tak to jsem moc ráda!“ 🙂

Pak to začne! Hrajeme si a dovádíme na zahradě. Taky si procvičujeme „Ke mněěě!“ a „Sedni!“ Docela nám to jde, hlavně potom, co se prospíme a máme mlsnou a teta nám za to dává jako odměnu sušené masíčko! To my rádi!  Mňam! Mňam! 😉

Jinak už jsme samozřejmě dávno zjistili, co znamenají ta slova „Caesar“ a „Cron“. Jsou to naše jména! 😉 Ale stejně víc slyšíme na Ke mněěě!

Jak jsme totiž dva, občas si spleteme, na koho vlastně teta volá. No, abych to upřesnil, nejdřív vždycky přiběhnu já a pak teprve brácha. On je totiž takový víc samotářský. A já ten muchlíčkovací. Ale někdy si to i záhadně prohazujeme. Jak máme zrovna náladku. 😉

Ale za sušené masíčko s tetou ty 15 minutové hry na přivolání a sedni rádi hrajeme. Pak si ale zase raději hrajeme jak chceme my. Ona je ale hodná, nechá nás blbnout a přidává se k nám a pak zas začne s těmi svými povely. 😉 Tak si to tak prohazujeme, aby to bavilo i nás, i jí. 😉

Po všem tom blbnutí a procvičování povelů si jdem hajnout. Teta nás totiž děsně utahala!

Potom s tetou pokračujeme ve „Hře na trpělivost“. Teta se zatím pořád drží a vede. Hlavně, když okusujeme kobereček nebo něčí věci, které v mžiku krademe. To pak slyšíme samé NE a PUST! No uvidíme, jak dlouho ti to teta vydrží! 😉

Teta nás taky učí, že když nám dává jídlo, máme si sednout a počkat a pak nám ho hned za odměnu dá. Ale ještě to moc neumíme.

Jo a dneska jsme se už pomalu probouzeli a šel se na nás podívat ten náš psí člen rodiny. Jmenuje se Grof a byl až u našeho pelíšku a byl úplně v pohodě. Zatím je vždycky někdo u nás a pozoruje nás i jeho, zda jsme v klídku, ale to prý jen z opatrnosti. Tak snad už si brzy budem hrát venku spolu. I když on už je starší pán a my jsme takoví čertiska. 😉 Ale už chodíme na stejná území, on k našim pelíškům, my k jeho. No prostě super! 😉

Dneska jsme zase dováděli. Teta nás pozoruje, zda je to ještě hra, či už to začíná být rvačka. A když už to s bráchou trochu přeháníme, řekne nám „DOST!“. My se pak zklidníme a děláme tak 5 vteřin že jsme hodní a začneme na novo. Ale pokud je to jen takové cenění zubů a pošťuchování, nechává nás blbnout. Když však jeden z nás kousne bráchu moc a ten začne kvičet takovým vysokým hláskem, okamžitě řekne „DOST!“ a my víme, že jsme to přehnali. Pak si většinou lehnem k sobě na pelíšek, abychom jeden druhému ukázali, že jsme toho druhého nechtěli kousnout, spíš jen tak pošťouchnout ve hře, ale v rozdováděnosti to asi trochu bolelo.

Víte, čeho jsme si v poslední době hodně všimli? Že okolo nás všichni mnohem více uklízí. Dřív toho bylo v naší blízkosti víc. Teď je vše přesouváno výše a výše a mimo náš dosah. Tomu fakt nerozumíme. My to chtěli jen ochtunaaaat. 😉 Vám se to jako nelííííbííííí?

To je jasný, že když už máme prozkoumaný pelíšek a misky a tak, tak musíme zkoumat dál a podrobněji a taaaak. Pořád se chceme učit a bádat a vy nám ty naše nový nálezy a hračky bereteeee! Vy jste ale….:-(

Jo a pokud jste zvědaví, jestli nám vadí mráz, tak vůbec ne! My úplně klidně ležíme na zmrzlé trávě. Máme sice ještě holá bříška, ale jinak máme fakt huňaté kožíšky a rádi si na zmrzlou trávu leháme. Třeba takhle! 😉

Téééda, to byl zase den!

Teď nevíme, zda teta utahala víc nás, nebo my víc jí. No teta sice zívá, ale my už usínáme. A tentokrát asi na dýl….

Hladí nás v pelíšku a loučí se s námi i s tím novým strejdou.

A slibuje, že pozítří zase přijede.

Tak mi si o tobě necháme zdát, jo tetoooo?

Audio verze 14. dne z deníčku si poslechněte ZDE>>

Chcete číst/poslouchat další příhody štěňátek? Tak klikněte na odkaz ZDE>>