Má cesta, která nekončí

Když jsem byla ještě prtě

Už jako malá jsem milovala zvířata. Nosila jsem je domů, některá živá, jiná mrtvá – přejeté hady, mrtvé sršně. No prostě ze mě měli doma radost! 😀 Nejlepší „úlovky“ jsem vždy nacházela na prázdninách na chatě, kde bylo zvířat mnohem více než na okraji Prahy, kde jsme tehdy žili.

Rodiče samozřejmě mé neustálé tahání zvířat domů, včetně živých pstruhů, které jsem zachraňovala z vysychajících tůněk a běhala domů ukazovat, že jsem je chytla holýma rukama, tak radostně nevítali. Pstruha jsem vždy chytla, proběhla od Želivky roklí nahoru na chatu, ukázala ho rodičům, smočila ve vodě a zase se řítila zpět k řece, kde jsem mu dala svobodu.

Také nikdo z mých blízkých ani sousedů nevítal, že se kamarádím se psím „zabijákem“ Čikou, která u nás na chatě nejen zabíjela menší psy, ale ošklivě zranila i dost malých dětí. Já tomu však nevěřila. Čika mi nikdy neublížila, a i když byla pomalu velká jak já – německá doga – pro mne to byl muchlík. 😉 Vždycky, když pánům utekla – přeskočila plot – běžela na obchůzku a u nás se stavila na pomazlení. Všichni zalézali do domů a já naopak běžela fence vstříc a vesele volala: „Čiko, Čiko!“ 🙂

ilustrační foto

Tehdy jsem milovala cukr. Vždycky jsem nenápadně vzala z cukřenky kostku a cucala ji. No a Čika, jako správná kámoška, chtěla samozřejmě jíst to samé co já. Věděla jsem, že cukr není zdravý ani pro mne, natož pro psa, jenže Čika se mne neptala a cukr mi tlamou vyndala z tepláků. Sousedi nechápali, jak je možné, že spolu máme takové pouto, když jiné lidi Čika kouše.

A proč tedy Čika jiné kousala a mne ne?

Myslím, že znám důvod. Od začátku jsem jí brala jako muchlíka a ona se tak ke mně skutečně chovala. Jiní se jí báli a ona se bála, čeho se bojí oni a byla ostražitá a někdy až útočná (ze strachu). A pak už to byl jen začarovaný kruh s efektem sněhové koule. Ale mezi námi se nic nezměnilo. Litovala jsem, když jsem slyšela, co zase provedla, ale prostě jsem tomu nemohla uvěřit a když jsem byla s ní, na vše zlé, co jsem o ní slýchávala, jsem zapomněla.

Měla jsem čistou hlavu a přátelské rozpoložení a ona tudíž měla také přátelské rozpoložení. 😉

Psí ségra Dynna

Pak už následovalo jedno z nejkrásnějších období mého života. Po dlouhém přemlouvání a debatách, že se nám pes domů nevejde, jsme dostali štěňátko irského setra – Dynnynku. Tehdy mi bylo 9 let a mou drahou chlupatou ségru jsme měli 16,5 roku. 😉 Více o tom, co jsem se za života s ní o psech a jejich fobiích a úzkostech naučila, naleznete v záložce Můj příběh nebo v mém eBooku ZDARMA – Jak poznat, že můj pes trpí strachem/fobií za 1 minutu aneb projevy strachu, které byste možná nečekali. 

Pak jsem se začala věnovat i dalším zvířátkům, ale nakonec se zase vrátila k intenzivní práci se svými oblíbenci – psy.

Co jsem pro svůj další rozvoj podstoupila v poslední době?

To, že denně praktikuji se psy, je samozřejmost. K tomu pořád sleduji své kolegy, a to i zahraniční, konzultujeme spolu a neustále se podporujeme v dalším vývoji. Je pořád co se učit! 😉

Pro lepší práci a napojení se na zvířata, se kterými pracuji, jsem podstoupila i některé zajímavé cesty duchovního rozvoje.

Neobvyklé cesty

Nejdříve jsem jela do Indie a Nepálu, pak do Indonésie – do pralesa jako dobrovolník, abych mohla pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Odměnou mi byl například pohled na těhotnou orangutánku, krmící se někdy i přímo nad našimi hlavami. 😉

Pobyt ve tmě

Stále to nebylo úplně to, co jsem si představovala a tak jsem podstoupila týdenní pobyt ve tmě. Jen já a tma a 1x denně průvodce s jídlem na celý další den. Mohla jsem s ním mluvit, nebo také ne. Někdy jsem toho využila, někdy jsem chtěla být jen sama se sebou. Průměrný čas s průvodcem bylo 30 min. denně. Byl to velmi zajímavý pobyt a větší část tohoto pobytu jsem byla ve zvířecí říši. To mne jen utvrdilo v tom, že se mám věnovat zvířatům na plný úvazek.

Holotropní dýchání

Po tmě jsem si dala necelý rok pauzu a nakonec jsem se rozhodla jít na dvoudenní holotropní dýchání. Byla to velice zajímavá zkušenost a vím, že si to ještě zopakuji. Opět jsem byla obklopena zvířaty. Tak to už není náhoda! 😉

Mezidruhová komunikace a splynutí s přírodou

Před 1,5 rokem jsem viděla film, kde Anna Breytenbach komunikuje s černým leopardem.

Úryvek se slovenskými titulky (zapnete si je v pravém dolní rohu pod videem) ZDE >>

Celý film v anglickém jazyce můžete shlédnout ZDE >>

Jakmile jsem úryvek uviděla, propadla jsem tomu – TO SE MUSÍM NAUČIT! 😉

Zkoušela jsem to sama, ale výsledek nebyl takový, jak bych chtěla. A po roce a půl jsem se dostala na kurz pořádaný žákyněmi Anny, které jsou od ní vyškolené, učit další následovníky.

Bylo to úžasné! 😉 Bylo nás 15 žáků a věnovaly se nám 2 lektorky. Celá skupina se velmi podporovala, abychom dosáhli vysněné komunikace se zvířaty a přírodou jako takovou co nejdříve a podařilo se nám to VŠEM! 😉

Nyní jsme v kontaktu a konzultujeme a pomáháme si se rozvíjet dál.

Více o mých zkušenostech z tohoto kurzu naleznete v mém článku Mezidruhová komunikace

Jsem zvědavá, co bude následovat! 😉

A jelikož je život jedna velká „škola“ a vývoj, jsem zvědavá, co bude následovat. Jaké další znalosti a dovednosti v průběhu let získám a budu díky nim pomáhat vám a vašim pejskům nebo i jiným zvířatům. Jsem vzrušená myšlenkou, že se naučím zase něco nového, nebo si budu své znalosti prohlubovat a ještě více se dostanu pod slupku úzkostného, nestandardního či problémového chování vašich zvířecích miláčků. 😉

Lucie Kotýnková

Mým cílem je pomáhat lidem i zvířatům. Poslední dobou se hodně specializuji na terapii přírodou, při které figuruji jako průvodce s letitými zkušenostmi jak z oblasti osobního a duševního rozvoje, tak i z oblasti splynutí s přírodou a mezidruhové komunikace. Ráda se s vámi o své zkušenosti podělím, abyste i vy mohli zažívat to, co v přírodě zažívám já. 🙂

Autorka ebooků: Jak poznat, že můj pes trpí strachem/fobií za 1 minutu, Snadno zbavte svého psa strachu z čehokoli pomocí mých 7 kroků, Řeč těla psa + verbální projevy a Jak psa NE/TRESTAT